Jiří Černý je herec v Divadle na Zábradlí. V poslední době jste ho mohli vidět v oceňovaných snímcích jako Šarlatán a Krajina ve stínu. Hrát teď nemůže, a tak většinu času tráví doma uprostřed lesa v Ústí nad Labem. Mě vyučoval divadlo na půdě Divadla na Zábradlí. Jedno odpoledne si se mnou povídal o svém životě během pandemie a proměně české společnosti.
Jaké to pro tebe bylo, když se poprvé zavřela divadla? Souhlasíš s tím?
Tohle není moje první zkušenost se zavřenými divadly. Zažil jsem to už při povodních v roce 2002. Divadlo v Ústí nad Labem, kde jsem tehdy působil, bylo vytopené. Tam se s tím nedalo nic dělat. Ale tohle rozhodnutí vlády podle mě přišlo moc pozdě. Ke konci diváci seděli v hledišti v rouškách a s rozestupy, dodržovali opatření. My herci jsme stáli na jevišti vystaveni nebezpečí bez možnosti chránit se. Já si myslím, že to není rozumné obzvlášť v hereckém kolektivu. Herec je v určitém smyslu nenahraditelný. Kdokoli nemůže přijít a zastoupit ho z hodiny na hodinu. Divadelní hra je živé umělecké dílo složené z malých uměleckých děl, hudby, scénografie, hereckých výkonů. Právě proto jsem si uvědomoval, že se představení měla omezit.
Takže pro tebe zavření divadel bylo z určitého úhlu pohledu dobře?
Já si myslím, že performativní umění je kořen společnosti. Je to tak podle teorie divadla a můžeme to vidět i u nejstarších kultur, pro které to byl ústřední bod progresu. Stálo u zrodu moderní společnosti, jako místo, kde se lidé setkávali a prožívali víc, než profánní realitu. Divadlo je gró společnosti a zároveň jeho plod. Ale samozřejmě jsou momenty, kdy umění musí ustoupit něčemu většímu. Tohle je přesně situace, kdy hraní divadla není důležité. Přítomností v divadle bychom ohrožovali jeden druhého, takže není co řešit. Na druhou stranu si teď můžeme uvědomit, jak moc je divadlo kontaktní. Mohli jsme sedět v sále a dýchat stejný vzduch, jako herci, kteří prskají z jeviště. Najednou jsou podání ruky nebo kýchnutí, které bývali tak malicherné, nadneseně otázkou života a smrti.
Rozhodl ses najít si jinou práci?
Divadlo není mým jediným zaměstnáním, protože bych se neuživil. Dělám k tomu spoustu dalších věcí, například i hlasovou práci. Na začátku pandemie se mi ozval kamarád, jestli bych nechtěl moderovat v rádiu. Váhal jsem, protože jde o ryze komerční stanici. Při zvažování mi došlo, že je to pro mě příležitost prozkoumat a rozvinout se v hlasovém odvětví i nahlédnout na kulturu z jiného úhlu, tak jsem souhlasil. Musím říct, že je to to nejlepší rozhodnutí, které jsem mohl udělat. Teď si uvědomuji, jak složitá je to práce. Stát za pultem, do toho míchat hudbu, mluvit z patra a psát výstupy není žádná legrace. Navíc ten výstup musí být vtipný, mít pointu a vejít se do 20 vteřin. Dozvěděl jsem se spoustu nových věcí, třeba že Lady Gaga má 150 cm a tak. Takže ano, další práci jsem si zkusil, ale zůstal jsem v oboru. Je pro mě důležité, abych rozvíjel svoje schopnosti jako herec, i když se teď nehraje. Abych byl, až se vrátím na pódium, schopen přinést divákům vyšší kvalitu hereckého výkonu.
Takže se rozvíjíš pro práci, i když tam zrovna nejsi.
Ano, herec totiž pracuje pořád. Hlavně když není v práci. Při vystoupení by měl být vidět jenom ten výsledek. Práce probíhá mimo.
V létě jste zase hráli, ale zkoušeli jste online?
Taky jsme to zkoušeli.
Jaké to bylo?
Bylo to asi tak, jako když my dva vedeme rozhovor. Je v tom velká latence v dozvuku otázky odpovědi, lidi si skáčou do řeči a vynikají tam nepřirozené pauzy. Myslím si, že zkoušky online můžou být přínosné, ale jen po dobu dvou týdnů. Potom se vyčerpají všechny možnosti online prostředí. Na druhou stranu, kdyby bylo jasné, že se do divadel už nikdy nevrátíme, tak by nám delší zkušenost s online prostředím jistě odhalila další možnosti ke zlepšení našich metod při zkouškách. Nepřišlo mi to špatné, ale nic, co by nahradilo reálný život.
Jaká kultura ti chybí kromě divadla?
Mě obecně v Čechách chybí společenská kultura. My jsme hrozně rychle upadli do tepláků. Jenom si hrajeme na to, že jsme civilizovaná země. Když společnost běží a jsou otevřené hrady a zámky, tak to působí dojmem, že Češi jsou civilizovaní a kulturní. Přestože když přijdou na zámek, tak moc kulturně nevypadají. Ale svou přítomností vytváří takovou iluzi. Díky covidu ale byli odhaleni. Je vidět, že většina Evropy se začala zotavovat z covidu a my jen padáme dál do propasti. Jinak samozřejmě postrádám: koncerty, galerie, kina a tak. Kulturní život mi chybí do velké míry právě proto, že u nás vytváří alespoň iluzi civilizovanosti.
Setkáváš se s přáteli online? Převedli jste si setkávání do online prostředí?
Spíš si zatelefonujeme. My jsme ta generace, co vyrůstala bez internetu. Fyzický kontakt pro nás byl zásadní. Takže buď byl anebo jsme se neviděli. Nejvíc jsem v online kontaktu s lidmi, se kterými dělám bojové umění. Děláme online challenge, kdy nám mistr pošle nějaké texty a klikyháky a chce po nás, abychom vykoumali, co znamenají. Potom se musíme natočit, jak děláme pohyby podle vyluštěných symbolů a dát to na Line (pozn. autorky: sociální síť používaná hlavně v Thajsku a na Taiwanu), aby to všichni viděli. Udržovat tenhle kontakt je sranda. Taky si volám se synem, který se připravuje na přijímačky. Třeba hodinu a půl ho mám na sluchátkách a děláme spolu testy a tak. Takže na další kontakt už není čas.
Na Youtoube jsem viděla, že ses účastnil “hot16challenge2” (pozn. autorky: nominovaný musí nahrát video, kde rapuje 16 řádků nově vymyšleného textu. Často jde o kritiku politického systému či společnosti. Výdělek jde na charitu), který aspekt byl pro tebe hlavní?
Mně se líbil ten mechanismus, díky kterému challenge propadla od slavných umělců rapové scény až k lidem, které nikdo nezná a dělají to jen pro radost. Spoustu lidem text mého výstupu připadá vtipný, ale ono to tak vůbec není. Já jsem to dělal jako apel, který je ale zabalený do funky hávu. Pro mě je důležité to, co tam sděluji. Poukazuji na velký problém s Čínou. Covid, který pravděpodobně pochází odtamtud, ale i problém s adaptací jejich společenských návyků a totalitarismu. Probírám důvody proč my, jako společnost nejsme schopni vzdát se části svého blahobytu z humanistických pohnutek. Vůbec nemusíme zacházet až k Ujgurům do Číny. Stačí se podívat do Běloruska na Lukašenka a jeho sebezvolení prezidentem. Naše demokratická společnost se nedokáže povznést a zastavit to. Četl jsem názor experta, že sankce, které by měly smysl a vytvořily na cílovou zemi požadovaný tlak, se zdráháme zavést, protože by měly negativní dopad i na nás. Takže v realitě je nesvoboda ostatních lidí společenské třeba, ale naše osobní pohodlí je důležitější. Tak to měla být podstata mého sdělení.
Dala ti pandemie něco?
Mám konečně čas na svou ženu a na sebe. Ale i na určitý druh herecké přípravy jako jsou úvahy a čtení, na které si obyčejně chvilku nenajdu. Oslovila mě kolegyně, jestli by do podcastu mohla použít nějaké moje autorské texty. Já jsem žádné neměl, ale rozhodl jsem se, že je napíšu. Když jsem byl malý, psal jsem rád. Kontinuálně píšu básně, a díky lockdownu se objevila tahle příležitost psát prózu, konkrétně formou povídek. Zjistil jsem, že mě to baví a vášeň pro to pořád mám. Navíc jsem měl i pozitivní ohlasy. Hrozně mě to baví. Kdyby nebyla pandemie, tak bych tenhle dřímající talent nikdy neprobudil. Přemýšlím, že napíšu novelu a mám v plánu román inspirovaný prostředím Haliče. Měl by to být to folklorní horor odehrávající se v polovině 19. století v jihovýchodním Haliči. Fascinuje mě historie toho místa. Jednu dobu to bylo dokonce království. Ve 12. století Haličský kníže se nechal korunovat v byzantské říši. V té době putovaly na Rus princezny a první stavitelé budov z kamene. Našel jsem v tom pramen inspirace. Já jsem pandemii za tohle vděčný.
rozhovor vedla: Ilike Kumsová