Rozhovor vyšel ve studentském časopise Fleš. Rozhovor vedla studentka žurnalistiky: Anežka Zemenová, editor: Tereza Boehmová
Pavel Samek je fitness trenér a výživový poradce, který v roce 2019 získal titul mistra Evropy v klasické kulturistice. Nyní pracuje jako produktový specialista firmy PROM-IN a lektor na škole výživového poradenství NUTRIS. Po práci také dále trénuje a věnuje se rodině. Kromě teoretických i praktických znalostí z oblasti fitness zaslouží pozornost také jeho ve fitness komunitě neobvyklý postoj ke koronaviru, ze kterého má navzdory dobré kondici velký respekt.
Co říkáte na sérii nových opatření?
Mám pocit, že se točíme v kole polovičatých omezení, která nemají konce. Myslím, že se celé řešení pandemie od léta ubírá zcela špatným směrem. Počítal jsem, že se budeme snažit vir marginalizovat a udržet nákazu na úrovni vzácné nemoci, jako tomu bylo na jaře. Ale zvrhlo se to úplně jinam. Bohužel naše společnost si není schopna připustit rizika a adekvátně na ně reagovat. Proto jsme tam, kde jsme. A popravdě cítím velkou frustraci a beznaděj.
Z čeho konkrétně jste frustrovaný?
To, jak daleko situace u nás došla, mě, přiznám se, rozhodilo. A frustruje mě taky přístup lidí – už v březnu jsem se s nimi hádal, že „promoření“ je nesmysl. V práci dělám analýzy studií, tak vím, že pokud někdo chce – je bohužel snadné téměř jakoukoliv studii ohnout, jak je potřeba, a že vše je možné vysvětlit různými způsoby. Lidé mají tendenci prezentovat věci tak, jak chtějí. V tomto případě tak, aby se nemuseli omezovat. Nikdo se třeba nechce vzdát cestování. Přitom například zavření hranic určitě na jaře pomohlo.
Vy byste se v zemi se zavřenými hranicemi necítil nesvobodný?
Já rozhodně ne. Když něco dělám, dělám to na maximum a polovičatá řešení mi vadí. Tohle byl a je závažný problém, který bylo potřeba radikálně řešit. Ale to se nenosí – už nejsme ochotní se omezovat. A když vidím politiky, jak jen papouškují, co lidé chtějí slyšet… Nikdo není konzistentní a nedokáže říct lidem, co se děje. To, co máme teď, je stejně taková „pseudosvoboda“. Stejně nemůžeme nic.
Jste vrcholový sportovec, máte dobrou kondici. Osobně byste se viru nejspíš bát nemusel. Nebo to vidíte jinak?
Ano, mám celkem kondici. Nízký krevní tlak, minimum tuku a víceméně nestonám. Bohužel mám kolem sebe již několik sportovců, kteří na tom byli podobně, možná i lépe. Přesto, bohužel, někteří z nich po překonání covidu bojují s trvalými potížemi. To je vlastně další věc, která mě vytáčí – veřejnosti se prezentuje, že existují jakési rizikové skupiny, jinak že nemoc nepředstavuje problém. Ano, mladého zdravého člověka asi Covid nezabije, ale může ho trvale poškodit. A to riziko může být celkem vysoké, nezávisle od toho, v jaké jste kondici. Takže, já se snažím nákaze maximálně vyhnout, protože bych rád ještě nějakou dobu sportoval bez omezení.
Předpokládám, že to ve fitness komunitě není zrovna běžný názor…
Není. Většina fitness komunity se ke koronaviru staví tak, jak se dá očekávat z podstaty tohoto životního stylu. Pokusím se to vysvětlit. Fitness je extrémně sobecký životní styl. Lidé, kteří ho provozují, často trpí jakýmsi pocitem jedinečnosti. Současně to někdy hraničí i se sebedestruktivním chováním. Někteří jsou ochotni riskovat i život kvůli soutěži. Ale dokáží se přesvědčit, že zrovna jim se nic stát nemůže. Takže v popírání jsou de facto trénování. A samozřejmě prezentace koronaviru médii je v tom ještě podporuje. Covid údajně ubližuje obézním s vysokým krevním tlakem, případně oslabenou imunitou a starým lidem. To přece nikdo z fitnessáků není. Takže jim se nemůže nic stát. Podobné teze slyšíme i od lékařů, v podstatě se není čemu divit. Prostě mnoho lidí se vymezilo tím způsobem, že za to, že budete mít těžký průběh, si můžete sami. Děsí mě ale, že tento názor se ujal i mezi odborníky. Možná je to zkrátka obraná reakce na situaci, kterou jsme nikdy nezažili. Myslím, že média opravdu škodí a přispívají k falešnému obrazu.
Zmiňoval jste konkrétní případy sportovců, kteří mají po onemocnění koronavirem trvalé následky. Jak je možné, že navzdory tomu postoj fitness komunity (a nejen jí) zůstává takový, jaký jste ho popsal? Copak se o těchto případech neví?
Ti sportovci, kteří měli po Covidu problémy, jsou třeba vytrvalostní běžci. Z fitness sportovců znám osobně jednoho, který má trvale poškozené plíce a v podstatě i dnes po dlouhé době po překonání nemoci, není schopen aktivního života, natož výkonnostního sportu. Z těch opravdových fitness hvězd s tím problém veřejně nepřiznává nikdo, třeba jsou opravdu odolnější. Celkově se lidem ve fitness sféře zdá, že je nic neohrozí. Po pravdě z ostatních sportů, tím, že spolupracuji se sportovci z jiných odvětví, mám negativních zpráv více. Je to i tím, že v jiných sportech na vrcholové úrovni, jsou sportovci daleko více monitorováni. Tedy u nich dříve odhalíme potencionální problém. A vypadá to, že po covidu se tyto problémy rozvíjejí postupně. Jedná se především o neurologické a oběhové potíže. A to jako mladý perspektivní sportovec, opravdu nechcete. Dnes zrovna jsem ale byl na preventivní kontrole u kardiologa a ten mi říkal, že k němu chodí spousta sportovců, kteří mají následky po covidu a že to zlehčuje jen blázen. Byl prvním z mých známých lékařů, který mi otevřeně sdělil, že covid považuje za závažný problém a že má v ordinaci mnoho sportovců s nálezem na srdci a to i po lehkém průběhu. Že ho děsí, co tvrdí někteří z jeho kolegů a jak to zlehčují. Následky v tuto chvíli nikdo neřeší, jen úmrtí. A není dobře, že tohle nikdo sportovcům neřekne. Že půl roku po covidu mohou začít problémy, které z dříve zdravých aktivních lidí vytvoří například pacienty kardiologie.
Jak pandemie zasáhla vás osobně – ať už pracovně, nebo tréninkově?
Pracovně se mě situace dotýká minimálně, protože mohu dále pracovat z domova. U tréninku je to horší. Měl jsem krátký výpadek, kdy se mi zkrátka ani nechtělo. Teď zase nabíhám do normálního režimu, protože už je to nekonečné. Ale chybí mi kontakt a tréninkový partner. Byť mohu trénovat v soukromé posilovně, je pro mě trénink o samotě poměrně frustrující a nemohu už minimálně tři měsíce najít optimální tréninkové tempo. Psychická pohoda není taková a chybí mi motivace.
Změnila vůbec pandemie nějak vaše sportovní plány? A jaké vůbec po vítězství na ME byly?
Můj plán bylo mistrovství světa na podzim 2020, ale vzhledem k situaci jsem neměl vůbec chuť soutěžit. Protože závodilo daleko méně lidí, i úroveň byla tristní – třeba třetinová oproti tomu, co bylo před pandemií. Pohrávám si s myšlenkou, že se třeba nějakým způsobem vrátí normální život. Pak bych zvažoval nějakou soutěž. Těžko říct. Trénovat budu určitě, ale jestli budu soutěžit, to nevím.
Věříte, že se situace v dohledné době vrátí do normálu?
Obávám se, že situace se jen tak nenormalizuje. Mám pocit, že nás čeká ještě poměrně dlouhé období temna. Jak jste se na začátku ptala, co přesně mě frustruje, tak tohle asi nejvíc – není vidina „světla na konci tunelu“, jsme v úplné nejistotě.
A jak se s tím vyrovnáváte?
Řeknu to na rovinu – s aktuální situací se mi nedaří moc vyrovnat. Psychicky mi rozhodně nedělá dobře. Snažím se věnovat nějaké produktivní činnosti. Vyvíjím nové produkty a snažím se i přes psychický diskomfort trénovat a věnovat se rodině. Popravdě jsem velmi rád, že naše dcera má aktuálně opět distanční výuku.
Nemáte strach, že v oblastech vzdělání a socializace se pandemie na dětech podepíše víc, než by mohla po zdravotní stránce?
Polovičatá řešení (jako opakované otevírání a uzavírání škol) situaci jen prodlužují. Posílání dětí do škol, když umírají stovky lidí denně, nechápu. A nechápu, jak se se vším společnost mohla tak snadno smířit. Kamarádovi umřel známý, kterému bylo 38 let a měl malé děti. Nebyl to nemocný člověk. Ale my se na celou věc pořád díváme, jako by to byla pohoda. Nedokážu pochopit, jak jsme mohli takhle otupět. Cynismus naší společnosti mi přijde šílený. Když byla válka, děti také nešly do školy.
Přirovnáváte pandemii k válce?
Je to svým způsobem válka. Rozhodně mi to nepřijde taková sranda, jaká se z toho dělá. Lidé, kteří virus před pár měsíci zlehčovali, úplně obracejí, když se s ním setkají nablízko. Otázka je, kolik lidí se s ním musí potkat nablízko, aby situaci pochopili.
Jsme zvyklí na vysoký životní standard a kvalitní lékařskou péči, která je schopná drtivou většinu zdravotních problémů vyřešit, bereme jako samozřejmost. V minulých stoletích tak vysoká životní úroveň nebyla. Řádily jiné nemoci. Nemůže se z této perspektivy celá situace jevit přehnaná?
Nedokážu to posoudit. Možná máte v něčem pravdu. Je fakt, že věk dožití máme a chceme mít vyšší. Ale koronavirus není jen nemoc starších lidí. Také jsem o tom přemýšlel, jestli nepanikaříme zbytečně a říkám si, že nikdy se ty epidemie nerozjely do takto masivních rozměrů, protože nebyl takový stupeň globalizace. Dříve by v určité oblasti světa zřejmě také zemřela spousta lidí, ale nerozneslo by se to tak snadno a rychle úplně všude po světě. V tom je pokrok a zároveň naše zkáza.
rozhovor vedla: Anežka Zemenová